Jan Patočka a péče o duši

Ve své práci chci zdůraznit existenciální potřebu péče o duši, jak ji rozvedl Jan Patočka. Postupně budu práci rozšiřovat.

Filosofové jako Jan Patočka zpravidla pracují s pojmy a jejich vzájemnými vztahy. Jejich pracovním nástrojem je slovo - logos. Pracují tedy logikou, logicky. Filosofie přesto není s logikou totožná, respektive není totožná s oborem logiky, jak mu dnes běžně rozumíme. To proto, že materiálem a zároveň nástrojem i výrazovým prostředkem díla filosofů je logos jako řeč, případně vespolná řeč¹. Pojem "logu- řeči" dodnes živým, určujícím způsobem pojednal Hérakleitos z Efesu². Svou představou logu-řeči jako ohně-ducha, který se rozhořívá podle míry, zřejmě navazoval na Anaximandra z Mílétu - na jeho pojetí arché jakožto apeiron³.

V Hérakleitově pojetí se řeč, logos, jeví jako „mocnost“, která existenci a práci filosofa předchází, aktuálně ji umožňuje, a v čase - směrem do minulosti, budoucnosti i z hlediska hodnoty, totiž míry svého podílu na bytí – přesahuje. Protože čas ve smyslu našich dnešních znalostí je zároveň prostorem, logos-řeč filosofa a jeho promlouvání a i jeho dalšími způsoby uskutečňované filosofování přesahuje také v prostoru.

Logos jako nástroj jeho práce činí tedy filosofa jednak současníkem ostatních filosofů v čase, jednak z hlediska politického prostoru spoluobčanem ostatních filosofů, jejichž dílo se objevilo a zachovalo v onom hérakleitovském "společném světě všech bdících"⁴ tím, že bylo publikováno a tradováno. Tedy představeno ve světle veřejného prostoru - tím se myslí nejen knižně, ale už například tím, že bylo prosloveno v dialogu s jinou osobou a zachovalo se v jejích vzpomínkách a posléze paměti obce nebo i nevědomé(archetypální) kolektivní paměti. Běžně se pracuje s tím, že knižně nezachovaná díla filosofů se zachovala prostřednictvím takových vzpomínek, zlomků, citací v dílech kolegů a následníků či odpůrců.

Jeho pracovní nástroj, logos-řeč, tedy nenechává filosofa ani jeho dílo o samotě. Mimo spojení s jinými filosofy v čase vyměřeném jeho osobní historii (jakkoli toto srozumívající spojení může aktuálně u vyjímečných, nadčasových talentů váznout) je filosof a jeho dílo skrze svou řeč-logos stále v dobré společnosti: se svými kolegy minulými i budoucími⁵. Logos jej situuje vždy do dialogu. Vymaňuje filosofa z osamění také z hlediska jeho „jen lidských“ možností. Pokud totiž uvažujeme z před-filosofického, přirozeného hlediska, je řeč, logos už z hlediska své fyzické podstaty podmíněna dechem, dýcháním. Tedy tím, pro co máme obtížně definovatelné označení „dech života“, duch, pneuma, posléze Duch, případně Boží dech, Duch svatý, první hybatel⁶. Filosof pěstující přátelství - filia s logem, filosof který s nasazením své osobní historie "řeční", jakoby se sám stával dechem, pneumatem jako podstatou svého logos- řeči, se dotýkal božského. Je jeho nástrojem? Není tomu už tak, že by o něm platilo úsloví salonů "má ducha", ale naopak duch-dech, řeč-logos má filosofa?

Pokračování příště.

1Zde připomeňme, že například dle C.G. Junga jak o tom in:Starý A., Potíže s hlubinnou psychologií, Praha 1993, adjektivum vespolný nechává myslet na adjektivum kolektivní přiřazované nevědomé, nadčasové, nesmrtelné části lidské duše, její paměti, jež vystupováním, aktualizováním svých obsahů-archetypů tak, že jsou mocnostmi ovládajícími jako dominanty určité epochy či období individuálního i obecního života, prakticky ovlivňuje dějiny, tato kolektivní psyché je tedy tak jako logos - řeč, mocností, jež působí-es wirkt, a tedy je skutečností-die Wirklichkeit.

2In: Slovník antické kultury, Svoboda 1974 (dále SAK): žák Thaletův, díloPeri fýsis, nejstarší filosof, tvůrce zeměpisu, nakreslil mapu, „pralátkou “ je nekonečné a neomezené, nesmrtelné a bez zániku, jež objímá a řídí svět, vylučuje se z něj teplo a chladno, proto pohyb-vývoj. Vliv: Kant,Laplace- teorie vzniku světa,dle Vernanta viz úvod (s. 51) u Anaximandrato apeiron, prvotní skutečnost , jež má důstojnostarché vykonávající vládu , nekonečná, nesmrtelná, božská, vše objímající a všemu vládnoucí, se lišíod všech živlů , je zdrojem, z něhož se všechny látky rovnoměrně napájejí a Aristoteles vysvětluje proč: kdyby nekonečnost náležela jen některému z prvků, ostatní by jím byly zničeny-musí proto proti sobě stát „v rovnosti moci”, tzn.: řád není hierarchický, spočívá v udržování rovnováhy mezi sobě rovnými silami. Dodávám, že tato Vernantova charakteristika funkceapeiron jakoarchéodkazuje ke stavebně-výtvarné představě klenby - srovnejme k tomu též funkci klenby,firmamenta, v biblické knize Genesis - klenba nad vodami, z moře vydělená pevnina, umožňuje život vůbec - ale také duhy , jež mimo to, že jsou symbolem smlouvy a naděje, jsou fakticky i vizualizací struktury - spektra světla, ohně.

3Hérakleitos, in:Řeč o povaze bytí, překlad a komentář Zdeněk Kratochvíl a Štepán Kosík, Herrmann a synové, 1993, Hérakleitos, in: Slovník antické kultury, Svoboda 1974, s. 249.

4srov. k tomu pojem cultura animi in :Arendtová Hannah, Krize kultury,(Čtyři cvičení v politickém myšlení), přel. Martin Palouš, Mladá fronta, l994, s.152.

5srov např. nakolik popis působení dechu Ducha pravdy, Ducha Božího, u sv. Bernarda z Clairvaux, totiž: „Vede nás od jasnosti k jasnosti...hned nás uchvátí svým světlem,a hned světlo zmírní..“ , z Kázání o Písni písní 17,8, v překladu Terezie Brichtové, OP, in: Růženec se svatým Bernardem, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, l996, s.39.Odpovídá popisu života logu jako ohně u Hérakleita z Efesu - oheň se rozhořívá podle míry. Hérakleitos také předznamenává názor, že k autorskéčinnosti, činnosti strážců obce, k níž jsou vybaveni ohnivou srdnatostí thymos, náležípovinnost být na hranici, strežit a vymezovat ji ve vztahu k bohům, mít duši riskující zanoření v Logu ačichající k Hádu. Dále srov. zlomek: "K duši patří logos, který roste sám sebou."a komentář: „Logos, řeč, smysl, množí sebe sama. Ne tím, že vágnířeč nebere konce, ani pouze tím, že se vždy mužeme ptát: “A co dál?" Co z toho plyne? Ta množivá hlubina řeči." Jednotlivé komentované zlomky in :Hérakleitos, Řeč o povaze bytí, překlad a komentář Zdeněk Kratochvíl a Štepán Kosík, Herrmann a synové, 1993

6 In: PATOČKA, Jan. Sókratés. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991,